Střelba
Střelba na veřejném místě je šokující a nepředvídatelná situace. Nelze se na ni jednoduše připravit. Naše primární nastavení je světu důvěřovat, brát ho jako bezpečný. Pokud se ale ocitneme v blízkosti střelby, výbuchu nebo jiného záměrného jednání s cílem ublížit, zpravidla nějakou dobu trvá, než se ze zážitku vzpamatujeme. Potřebujeme se opřít o lidi, kteří mají zkušenost z doprovázení lidí s těmito krajními zkušenostmi. Může nám to velmi pomoci projít dalšími týdny či měsíci.
Náročná bývá také zkušenost, kdy situaci nezažijeme přímo my, ale někdo z našich blízkých. Obvykle zpětně zažíváme pocit bezmoci a velkých obav. Je dobré využít nabídky pomoci od krizových interventů, kteří jsou pro takové situace vycvičeni. A nezáleží na tom, zda jsme byli střelbou přímo ohrožení nebo jsme byli v jejím dosahu např ve stejné budově či části města nebo jsme se báli o někoho blízkého, kdo byl nebo mohl být v ohrožení (třeba nám dlouho nebral mobil a my jsme znejistěli, jestli nebyl na místě události).
V takových situacích pomáhá například vědomí, že patříme do širší skupiny lidí, například sousedů nebo kolegů v práci, kteří mají pochopení pro naši reakci. Nespěchají na nás a jsou nám na blízku, když to potřebujeme a zároveň na nás netlačí, když ten den nemáme chuť vejít s druhými do kontaktu a jít třeba ven. Zpravidla chvíli trvá, než obnovíme síly. Je ale dobré zůstat bdělí, zda v průběhu času se nám žije snáze nebo to naopak jde k horšímu a vyhledat pomoc včas. Ideálně preventivně ihned po takovémto zážitku.
V roce 2023 došlo ke střelbě na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, při které zemřelo 14 lidí, zraněno bylo 25 lidí, ale zasažených touto událost byly další stovky. Mnoho lidí využilo následnou péči ve skupinách ASSYSTu, v podpůrných skupinách volně vedených ale i v individuální péči psychologů/ psychoterapeutů, linek důvěry a krizových center.
Uctění památky zemřelých, obejmutí fakulty, oheň před fakultou, přetavení svíček, které lidé zapalovali u fakulty, vzájemná opora studentů, instituční záštita centra FF UK – pospolitost, vyjádření úleku, bezmoci, smutku i naděje a chuti věci měnit, aby děti a mladí lidé na školách byli v bezpečí se dostalo do centra pozornosti celé společnosti. Hodně jsem také přemýšleli o tom, aby měly děti v rodinách dobré zázemí, abychom jako společnost dokázali rozpoznat a zareagovat v případech, kdy se děti v rodinách dobře nemají, roste v nich nespokojenost, obava, hněv a třeba i avizují plán ublížit. Aby jim byla poskytnuta podpora včas, instituce si předávaly závažné informace mezi sebou, abychom takovýmto náročným událostem jako společnost mohli, co nejvíce přecházet.
Jak jste se vypořádali se zážitkem střelby v budově vy? Napište nám.
Moje dcera mohla být v budově, když tam ten šílenec řádil, chodí na přednášky i do téhle budovy. Nestalo se jí nic. Bohudíky tam ten den nebyla. Je to zvláštní, že se jakoby nic nestalo, ale přitom nám to změnilo život. Dcera měla velké úzkosti, musí užívat psychofarmaka. Z těch co zemřeli, nikoho neznala. A přitom je hrozně oplakala. Doteď není úplně stabilní, i když je to tedy lepší, než to bylo. Daleko víc si voláme. A daleko víc se o ní bojím. Nevím, co se dá doporučit. Neumím si představit, že by měli kontrolovat každé dítě, co vejde do budovy. Myslím, že všechno začíná v rodině. Že to nemohl být šťastný kluk. Ale nic to nemění na tom, že je to hrozné a že se to nemělo stát. Asi to bych řekla, aby rodiče vnímali, jestli jejich dítě není vyšinuté a dali ho na léčbu včas. Nebo aby děti nemuseli žít v rodině, když je rodiče třeba týrají.
Lucie, 46 let
Po střelbě nás vyvedli ven asi po hodině a půl. Byla jsem jen ve svetru, bez mobilu, neměli jsme informace. První věc, která byla v tu chvíli pro mě nejdůležitější, byla dát o sobě vědět rodině. Ale! Pamatuju si telefonní číslo? Nemám moc dobrou paměť, ale číslo na mého muže jsem jako zázrakem vylovila a podařilo se mi dovolat. Pak se spustil koktejl emocí a dalších věcí. Byla jsem šťastná, že žiju, ale cítila jsem vinu, že jsem přežila já. Proč já? Byla jsem unavená, ale nemohla jsem spát, pořád jsem tam byla a vše se přehrávalo pořád dokola. Pak se začaly valit nabídky pomoci a terapií – napište do chatu, zavolejte na toto číslo, jiné číslo… Pomoc jsem chtěla využít, ale nevěděla jsem co dřív, jak se v tom vyznat. Pak jsem dostala jasné zadání – zítra přijď na terapii ve 14 hod. Bylo to jasné a jednoduché zadání, které jsem v tu chvíli zvládla. Moc se mi ulevilo, nekonečná smyčka se zastavila a začala jsem postupně zpracovávat celou tu věc.
Fany, 34 let
Co nejvíc pomáhalo? Každý to má jinak a každý si musí hledat, co mu vyhovuje a co pomáhá. Byla jsem roztřesená jako sulc a chtěla jsem to překonat, být zase pevná. Nebylo by dobré zavřít se s tím někde sama a tiše se v tom utápět nebo dělat, že se to nestalo. Pomáhalo mi mluvit o tom, ale ne zase moc…být s blízkými, ale najít si i chvilku pro sebe. Chodila jsem sama na procházky do lesa, byla jsem s dcerou bruslit, pomáhalo poslouchat hudbu, chodit na zumbu a tančit mezi ostatními, to mě hodně dobíjelo. A pomáhalo také chodit na místa, která pro mě byla do té doby důležitá. Jako bych si znovu značkovala všechny svoje dosavadní etapy – rodné město, uličky Prahy, okruhy v lese, místa u řeky…
Berta, 48 let
Nedá se připravit na to, že vám blízkého zastřelí. To vás prostě nenapadne. Napadne vás, víte, rakovina nebo autonehoda. Tohle a ve spojením se školou je prostě šílené. Znejistí vás to, že svět se vám zdá nebezpečný. Mě zastřelili bratra. V mhd se najednou pořád rozhlížíte. Napadá vás, že lidi můžou mít u sebe zbraň. Nikdy dřív jsem o tom takhle nepřemýšlel. Nikdy dřív jsem se nebál. Ale tak nějak pořád, i o ženu nebo o děti. Hodně mi chybělo, že jsme se nemohli rozloučit. Měli jsme dobrý vztah, ale oba jsem si žili svoje. Doporučil bych psychologa. Já jsem to považoval za takový o ničem obor. Nevím. Myslím, že tohle člověk prostě sám nezvládne. Že se to nedá. Nebo prostě s někým mluvit. Aspoň s jedním člověkem mluvit o všem.
Karel, 58 let
Při střelbě na tom patře, co se střílelo, byla moje sestřenice. Hrozně mě vyděsilo, když to dávali v televizi, že by tam možná byla. Brečela jsem celou dobu a i potom, když nám konečně teta se strejdou zavolali, že je v pořádku. Oni taky brečeli. Bylo nám hrozně a měli jsme zkažený Vánoce, že nás to hrozně vylekalo. Byla taková fakt špatná. Máme se rády a normálně jsme vždycky o všem mluvily, ale ona o tom mluvit nechtěla a moc ani nechtěla, aby za ní někdo chodil. Na Silvestra býváme společně. A tam se pak hrozně rozbrečela a utekla z obýváku. A brečela hrozně dlouho, fakt dlouho a bylo těžké to vydržet, protože pustila do pokojíčku jenom mě a já jsem moc nevěděla, co mám dělat. Tak jsem tam seděla a ona brečela fakt hodně nahlas jako malý dítě a pak jsem jí hladila po vlasech a potom nakonec usnula. A pak chodila k psycholožce, ale to spolu neřešíme. A říkala, že na to chtěla zapomenout, ale že se na to zapomenout nedá, že se s tím učí žít. Doporučila bych, aby lidi brečeli raději po kouskách od začátku. A aby měli kamarády, se kterými můžou brečet.
Ela, 23 let
Důležité je vědomí, že dělat věci, které pomáhají a dělají mi radost, je dobré, je to v pořádku - je těžké si tohle zpracovat a zase dovolit. Někdo by možná řekl, že bych si měla vážit toho, že jsem přežila a měla bych vzdát úctu těm, kteří zemřeli tím, že nebudu holdovat radostem. Naučila jsem se ale, že radost je dobrá, že mě vrací do přítomnosti. Je nutné vrátit se do přítomnosti. Do této doby jsem nevěděla, že truchlení a radost ze života mohou být tak blízko sebe. A největší peklo je, že mozek stále hledá nějaký smyslu nebo logiku. Tato událost nemá logiku, nemá smysl. Stalo se to a já se před tím nechci schovávat. Stalo se to a pořád to nějak problikává do chvil každodenního života. Někdy mě zaskočí nějaké detaily, které nečekám. Jdu na společenskou akci a tam stojí záchranářské auto, hasičské auto, policejní auto a zásahovka v černém… nebo jdu do hlavní budovy fakulty a tam jsou pásky „nevstupovat“ kolem sloupů kvůli mezinárodní konferenci… to mi bylo fakt hrozně. Když je mi hrozně, vím, že pomáhá udělat pomalu “nádech-výdech” a jde to zase dál…
Máša, 38 let
Napište nám svůj příběh!
Chcete s ostatními sdílet, jak jste se s mimořádnou událostí vyrovnali? Napište nám o svém zážitku odstavec, přidejte své (nebo libovolné jiné, chcete-li zůstat v anonymitě) křestní jméno a svůj věk. Ve svém textu se zaměřte hlavně na to, co vám situací umožnilo projít, co bylo dobré a podpůrné, čím by se mohli inspirovat ostatní.
*) Redakce webu si vyhrazuje právo příspěvky krátit.