Covid
COVID-19 se stal jednou z největších krizí, které svět v posledních letech zažil. Tento virus se rychle rozšířil a způsobil onemocnění u milionů lidí. V reakci na pandemii byla zavedena různá opatření, jako jsou lockdowny a omezení pohybu, která značně ovlivnila každodenní život. Tato opatření pomohla zmírnit rychlost nákazy, ale měla také svoje důsledky..
Dopady pandemie COVID-19 se netýkaly jen tělesného zdraví. Mnoho lidí se potýkalo s úzkostí, stresem a osamělostí. Obavy o zdraví, ztráta zaměstnání a sociální izolace měly vliv na psychickou pohodu. Jsou lidé, kteří dodnes zápasí s následky onemocnění, jiní se dosud nevyrovnali se ztrátou bezpečí, na které jsme byli všichni zvyklí a brali jsme ho jako samozřejmou součást našich dní. Poprvé jsme zažili omezení tak velkého rozsahu a bylo náročné se naladit na jiný způsob života, najít v něm snesitelný rytmus a občas i příjemné chvíle.
U pandemie je zvláštní výzvou odhad rozložení sil. Nevíme, jak dlouho bude trvat a jak moc nás omezí. Zásadní roli sehrává dovednost přizpůsobit se novým, dočasně náročným podmínkám, a přece neztratit chuť k nacházení uvolnění a dobrých chvil.
Může nám prospět, když si se svými blízkými píšeme také o jiných tématech, omezíme čas na sociálních sítích, pokud nás zaplavují zprávami o pandemii, věnujeme se vycházkám, jsou-li možné, četbě knih, tvoření nebo kontaktu s těmi blízkými, se kterými máme vzájemně vstřícné a podpůrné vztahy.
Pokud na nás situace doléhá, mění se naše chuť k jídlu, nedaří se nám spát či jsme celkově bez síly, vyplatí se včas vyhledat odborníka, který může poskytnout potřebnou podporu.
Jak jste se vypořádali s dobou covidovou vy? Napište nám.
Podivná doba. Zastavený čas. Podle mě i takové celospolečenské trauma, jak se nikam nesmělo. Řekl bych, ať chodí lidi ven, i kdyby jen sami a blízko domova. Pak každopádně cvičit. Držet si denní rytmus. Nevykašlat se na sebe, že když jsou doma, tak v pyžamu. A držet si kondici, že se to může opakovat, nějaké celosvětové onemocnění. Něco jako žít dobře, ať víme, že jsme to tady neprošvihli.
Milan 39 let
Byla jsem ráda za ty home office. Taky to byla klidnější doma s našima dětma, malý byl v první třídě, tak to bylo na online blbý, ale zase jsem na ně měla daleko víc času. Mrzelo mě, že nemůžem tolik k mamce. Hodně jsem si volali přes whatsapp, abychom se viděli. To mi dost pomáhalo, že jsem někomu mohla říkat o dětech, jak se maj a tak.
Lenka, 42 let
Pamatuju si to hlavně pracovně, jsem zdravotní sestra, bylo to šílené. Lidi byli šílení. Na ty roušky jsem si zvykla, i když člověka napadá, co to asi dělá s mozkem, když rok a půl v práci skoro nedýcháte. Umřelo u nás na oddělení daleko víc lidí, než jsem do té doby viděla umřít. A to že za nima nemohli jejich lidi, o to víc ta tíha ležela na nás. Často jsem plakala, hlavně z únavy. Byli jsme všichni unavení. Asi bych řekla, že jsme se měli dřív chystat, že jsme se měli víc vybavit. A že by nám měli platit nějaké psychology nebo tak. Byli jsme na to hodně sami. A lidi pak byli už i zlí. Nejdřív ne, ale potom už jo. Nerada na to vzpomínám.
Bára, 51 let
Moje žena byla nemocná onkologicky dřív než začal covid. Bohužel. Dlouho jsme byli doma spolu. Pak když už to nešlo, musela do nemocnice, odvezla ji záchranka. Pak jsem za ní nemohl jít, to bylo nejhorší. Mohli jsme si telefonovat, ale pak už to nebylo možné, byla už hodně spavá a ztrácela se, nešlo to. Když mi pak paní doktorka zavolala, že to nevypadá, ať se přijdu rozloučit. No, bylo to hrozné, ji tak vidět. Jsem nesmírně vděčný paní doktorce, že mi to umožnila. Nedovedu si představit, jaké to měli lidi, co se nemohli rozloučit. Nevím, co by se dalo doporučit. Snad to, že na ni myslím hodně, spíš než každý den, skoro pořád. Ale že tak nějak v dobrém, jakoby tu byla. Že když jsme spolu byli takovejch let, že s tím člověkem žijete dál, i když tu není. Myslel jsem, že budu chtít umřít. Ale není to tak. A těším se z vnoučat. Ona se o ně starala spíš žena, ale někdy zajdou, to mi dělá radost a pak náš pes. Ten si ji pamatuje. S ním si o ní často vyprávíme.
Jan, 72 let
Napište nám svůj příběh!
Chcete s ostatními sdílet, jak jste se s mimořádnou událostí vyrovnali? Napište nám o svém zážitku odstavec, přidejte své (nebo libovolné jiné, chcete-li zůstat v anonymitě) křestní jméno a svůj věk. Ve svém textu se zaměřte hlavně na to, co vám situací umožnilo projít, co bylo dobré a podpůrné, čím by se mohli inspirovat ostatní.
*) Redakce webu si vyhrazuje právo příspěvky krátit.