Jste-li vy sami nyní v situaci, kdy jste ztratili svého blízkého, třeba i nečekaně z důvodu mimořádné události, pak možná nově zažíváte některou z těchto zkušeností:
 

• vím, co se stalo, ale nedovedu to pochopit, natož přijmout. Nedává to smysl. Hůř se mi daří rozeznat realitu a fantazii – je to doopravdy tak?

​

• hůř se mi sděluje lidem, jak mi je. Když se mi to podaří lidi vypadají zneklidněně. To je pochopitelné, jen málo lidí kolem vás umí přijmout a také s vámi nést tíhu situace.

​

• tlak na to, abyste se dali dokupy rychle. Pokud možno hned.

​

• znejistění ohledně bezpečnosti světa. Když přijdu domů, bude můj byt v pořádku? Vše na svém místě? Vrátí se moji blízcí domů? Nestane se jim nic při řízení auta, při cestě domů? Může se stát, že se snadno polekáte náhlého zvuku, stínu, který se mihne za oknem, budete chtít vidět na dveře, držet si kontrolu nad situací v místech, které jste dřív takto ostře nevnímali.

​

• pocit neschopnosti vnitřně se zorganizovat. Zavalení jednotlivostmi, které jste dříve dělali mimoděk, snadno, všedně.

​

• jiný pocit času – buď překotný nebo velmi pomalý

​

• jiné tělové pocity, velký pláč, třesení

​

• změna spánkového a stravovacího rámce – např. nejde spát vůbec, zdají se vám strašidelné sny, budíte se vyděšení nebo naopak byste chtěli spát pořád, protože když se probudíte, hned přijde vědomí toho, co se mi stalo. Nechce se vám jíst nic, za těchto okolností tady nechcete vůbec být… nebo naopak pořád jíte… dokud polykám a žvýkám, aspoň vím, že žiju.

​

• naprosté otupění, pocit že funguji na autopilota. Téměř nic necítím, připadám si jako robot. Není mi zle ani dobře. Necítím nic.

​

• vina, obava či dojem, že za to můžu já. Nějak jsem tomu měl nebo měla předejít.

​

• spousta zmatených pocitů, chvíli jste v jednom rozpoložení a pak zase v jiném. Cítíte se zahlcení - můžete cítit smutek, zlost, vzdor, naštvanost, úzkost, nespravedlnost, sebelítost, starost o druhé i neochotu, neschopnost se zvednout.

​

• nechuť trávit čas se svými blízkými nebo naopak stálá potřebu, aby u mě někdo byl

​

Někdy si myslíme, že naše okolí je prima a jistě by nás v takovou chvíli podrželo, a pak jsme zmatení, že to nefunguje, že nám to nevyhovuje, že to nechceme nebo že to dělají jinak, než bychom potřebovali.

​

Často na sebe spěcháme, přejímáme nevyslovený tlak, protože přichází dotazy - už je to lepší? Zvládáš to? A říkáme, jo díky, zvládám, jste moc hodní a uvnitř je kolikrát člověku tak těžko a k zvládání ještě řada týdnů, měsíců daleko.

​

Mnohdy dlouho nedovedeme vykouknout přes okraj své vlastní bolesti. Jsou-li na vás navázané např. děti a nemáte-li kapacity na jejich zvědavé, mnohdy i bolestivé otázky, poproste někoho ze svého okolí, jestli by si s nimi sám nebo společně s vámi o složitých věcech promluvil. Pokud takového člověka nemáte, poohlídněte se po knížce pro děti na toto téma. Mnohdy může usnadnit začátek hovoru. Pokud se na něj navíc předem připravíte, bývá snesitelnější, než když otázky přicházejí průběžně, znenadání a vy se cítíte jako pod palbou a nemáte sílu na ně hledat s dítětem odpovědi.

​

Mnoho lidí prošlo ve svém životě ztrátou blízkého člověka. Hledejte prostor, kde byste své rozpoložení mohli bezpečně sdílet – může jít o svépomocnou skupinu, linku důvěry, setkání pozůstalých při hospicovém sdružení nebo někoho s kým se vám dobře povídá a kdo dokáže spolu s vámi unést, že věci se nemění tak rychle k lepšímu. jak bychom si přáli, a přece nám může ulevit, když na ně nejsme sami.